Saint Cyprien – přejímky

Ještě včera večer se Saint-Cyprien zdálo vzdálené a cesta k němu dlouhá a nikterak vyjímečná. Je jistě nuda hovořit o cestě po Evropě v kamionu s průměrnou rychlostí 85 km, ale nedá mi to. Kdo z vás řídí vůz na dlouhých cestách, mi jistě dá za pravdu. Nejhorší je sezení za volantem mezi druhou a šestou hodinou ranní. I když se pravidelně po dvou hodinách střídáme, je tento čas naprosto úmorný a kilometry se vlečou šnečím tempem. Na rozdíl od spánku. Ten snad ani jako by nebyl, jak rychle uteče. Představte si, že se celí utahaní schoulíte do závodních sedaček naprosto nevhodných na spaní, vzbudí vás jen bolesti zad nebo „mravenci v nohou“, kteří z nepohodlného sezení jsou u vás skoro stále. A ten pocit, že jste právě usnuli a opět vás budí za volant, ten se neomrzí a vždy dokáže překvapit svoji intenzitou.

Ale čert vem cestování po evropským dálnicích. To je minorita. Nutnost, co se musí vytrpět. Jiný příběh je však zdolávání kilometrů v Africe. Nikdy jsem si nedělal statistiku, kolik se vlastně ujede kilometrů denně a jakým terénem. Jsou to ale stovky. Každý den. Po asfaltu, po šotolině, v písečných dunách, po kamenitých pláních prostě všude, kudy se vine trasa závodu. Letos to hodlám změnit. Od první etapy si chci zapnout gps tracker. Chtěl bych, abyste viděli, kudy přesně jsme daný den jezdili a změřit, kolik se ve skutečnosti najede kilometrů. Určitě také napíši, jak jsou na tom kluci v závodní Tatře. Minimálně vám dám vědět, kolik závodních kilometrů je napsáno v itineráři a kolik ještě navíc musí najet ve spojovacích úsecích, než se dostanou z bivaku na start etapy a z cíle do dalšího bivaku. Určitě to budou zajímavá čísla. Ale přestanu předbíhat a vrátím se zpět na začátek. Na ten začátek, na kterém jsme.

Ještě včera večer se Saint-Cyprien zdálo vzdálené. Dnes o půl deváté, prakticky po celém dnu bez zastavení, jsme dorazili na velké molo uprostřed města, kde se konají přejímky. Minulý rok jsme touto dobou byli jedni z prvních. Letos je to jiné. Už na první pohled je patrné, jak se závod rozrostl. Srovnání s loňským rokem není na místě. Africa Eco Race získává každý rok na popularitě a počet závodníků se zvětšuje. Je to vidět na první pohled. Zdaleka nejsme první a další konvoje přijíždí.

Vynikající atmosféru dotvářejí místní lidé, kteří se proplétají mezi závodníky připravující si své stroje. Je vidět, že Afrika opravdu láká. A to čím dál tím více. Možná, že je to i naprosto unikátní atmosférou, kterou se pořadatelé snaží vytvořit. Jeden příklad z mnoha, co se mi dnes stal. Réného Metgeho, ředitele závodu a vynikajícího bývalého dakarského závodníka, který svůj první Dakar vyhrál již v roce 1981, jsem potkal hned chvíli poté, co jsme přijeli. Pamatuje si nás z minulého roku a konkrétně nám nabízí, ať ho před startem do další etapy s Honzou vyhledáme, že nám v intineráři ukáže nejzajímavější místa pro natáčení. Věřím mu to. Všechny etapy, které jsou letos naplánovány, on osobně projel a ví, kde je co k vidění. Takové věci prostě na mě fungují a už teď vím, že Tomáš zvolil dobře, když se rozhodl letos opět pro závod v Africe.

Vlastní přejímky nejsou z faktického hlediska tak zajímavé. V první řadě se zkontroluje vůz, zda má pro danou kategorii požadovanou výbavu. Samozřejmostí pro závodníky je bezpečnostní rám, pětibodové pásy, povinné plomby na restriktorech, šasi apod. U našeho novinářského vozu nic takového není zapotřebí, i když se proslýchá, že bezpečnostní rám a pětibodové pásy budou někdy v budoucnu také povinné nejen pro závodníky. Jediná povinná věc pro nás je takzvaný iritrack. Tedy automatické GPS – a telekomunikační satelitní zařízení, pomocí kterého můžeme v nouzi komunikovat přímo s pořadateli a nebo v případě havárie se automaticky odešlou souřadnice vozu pro účinnou a rychlou pomoc.

Administrativní přejímka je sled několika kroků, ve kterých se kontroluje platnost dokladů od vozů, řidičských průkazů apod. Výsledkem je to, co jsem avizoval. Všechny naše vozy jsou nyní oficiálně v závodě a 29.12. startují do první rychlostní etapy. Než se tak stane, musíme urazit dalších vice než tisíc kilometrů do španělského přístavního města Almérie, kde se nalodíme na trajekt a přeplujeme Středozemní moře do marockého přístavu Nador. Zítra nás tedy čeká opět porce kilometrů po dálnici a já jistě budu mít čas na slíbený historický přehled. Snad vás bude bavit a vyplní jeden den, než přijde reportáž ze závodního dne.

Napadla mě teď ještě jedna myšlenka. Pokud byste se v průběhu závodu chtěli na cokoliv optat nebo ujasnit nebo cokoliv mi napsat, můžete použít moji mailovou adresu vojtech.moravek@gmail.com. Budu se vám snažit odpovědět přímo a nebo mohu zveřejnit vaši otázku s odpovědí pod textem z daného dne.

Dobrou noc, Vojtěch Morávek ml.