Novináři se dnes stydí

Úplně jasně si vzpomínám na pocit zimy. Na studený vichr v ročníku 2011, který nás zastihl v prvním bivaku. Vítr, co se dokázal dostat pod mnoho vrstev oblečení. Vítr, co s sebou nesl hromady prachu a pokrýval s ním lidi i techniku, byl nezapomenutelný. Ta noc strávená v horách, patří mezi mé silné zážitky. Letos počasí nevypadalo zle. Bivak byl postaven v údolí, teplota po západu slunce malinko klesala, ale nic nenaznačovalo opakování loňské zkušenosti. A nefoukal ten zatracený vítr. Podcenil jsem zimní severní Afriku. Velmi podcenil. Druhé spodní kalhoty jsem na sebe natáhl kolem desáté a tím to nekončilo. O půlnoci jsem vypadal jak pumpa a zdaleka jsem neměl pocit nějakého velkého tepla. Do spacáku jsem vlezl tak, jak jsem zrovna byl oblečen. Nedbal jsem na zaprášené kalhoty. Nedbal jsem na to, že mám bundu a čepici. Jen boty jsem svlékl a ponožky vyměnil. Kluci na tom byli stejně.

Během noci okolní teplota hodně klesla. Honzův teploměr, na hodinkách, ukazuje ráno ve stanu -1 stupeň. Nevstává se vůbec lehce. Ve stanu zima, venku zima jak v ruské knížce. Je to vždy obtížné se aklimatizovat. Celý rok jsem zhýčkaný civilizací. Když je zima, jdu se někam ohřát. Kohoutek s teplou vodou se bere jako samozřejmost a ani venku člověk netráví mnoho času. No a pak čtrnáct dní ve stanu s nočními teplotami pod nulou. Po budíčku však není času nazbyt. Není čas se odhodlávat. Musí se fungovat prakticky hned. Vůbec se mi ven do zimy ale nechce. Letos poprvé, co jsem kdy byl v Africe, vidím Tatru pokrytou zmrzlou jinovatkou. Mimo stan je nevlídno. Pocitově tak -5 stupňů a od úst jde pára.

Jsou chvilky, kdy jsem rád, že nezávodím. Není jich mnoho. Toto je jedna z nich. Už jen představa vlhké a studené kombinézy, přilby a bot mě děsí. Při oblékání se Tom i Vojta tváří všelijak. Ke cti jim jde, že u toho ani neceknou. Tyto závody nejsou jen o rychlosti za volantem. Schopnosti navigovat. Rozhodovat se pod tlakem navíc prověří i kvalitu závodníků z mnoha stránek.

Včerejší etapa byla těžká. Naštěstí ne písečná. Závodníci dojížděli různě potlučení až do čtvrté hodiny ranní. Po čtvrté hodině už nikdo po vlastní ose nepřijel. To dorazily oba kamióny balai. Kupodivu není tolik odpadlíků, jak se nám večer zdálo. Nebyl písek. Nebylo kde se zahrabat. Všichni ti, kterým zůstala všechna čtyři kola, dojeli do bivaku.

Vycházející slunce rychle zahání nejhorší zimu. S medičkou Berikou, která jezdí s Robertem a Janom v kamionu balai se dávám do řeči. Etapa byla těžká i pro ně. Trápily je problémy s nefunkční GPS a pomáhali mnoha závodníkům s nejnutnějšími a nejzákladnějšími opravami. Teď mají pár hodin spánku a pak opět do etapy. Je na ní vidět veliká únava. Dlouho ji netrápím. Jen se hodně těším, až uvidím Roba nebo Jana naživo a dozvím se příběhy. Příběhy, které se jinak nevypráví. Ty, co by nejradši chtěly zůstat v poušti. Těším se, až je oba uvidím a uslyším, jak to ve skutečnosti vypadlo na trati. Neopomenu se o tom pak zmínit.

Je před sedmou hodinou a Petr s Rosťou v asistenční Tatře odjíždějí. Spolu s nimi míří na start i Tom s Vojtou. Je na čase se vydat na cestu také.

Dnešní etapa je sice o sto kilometrů delší než včerejší, ale podle pořadatelů bude znatelně jednodušší a rychlejší. Vojta to po prolistování roadbooku potvrzuje. Měli jsme lépe poslouchat. Nebo předvídat. Měli jsme odjet z bivaku dříve. Měli. Nestalo se tak. Dnes se musíme stydět.

Trasa rychlostní zkoušky vede desítky kilometrů po pláních. Pomalé pasáže ze včerejška jsou zapomenuty. Dnes je jiný den. Jsou úseky, kde se dá jet dlouhé minuty maximální rychlostí. Na tak rychlou etapu doplácíme my v novinářském voze. Máme vybrané místo, kde chceme vidět Tatru v závodě. Než ujedeme dvě stě kilometrů tam, kam potřebujeme, klukům se podaří dostat se tam terénem dříve. Neměli by tam být tak rychle. Podle našich propočtů prostě neměli.

Nedá se ale nic dělat. Do bivaku je to dalších tři sta kilometrů po silnici. Rychlostní zkouška má 375 km a pro tu vzdálenost nejsme schopni být v cíli včas, abychom je stihli. Nestihli bychom to, ani kdybychom jeli opravdu rychle. I pořadatelé byli překvapeni rychlostí, za jak krátkou dobu posádky nejrychlejších vozů a motocyklů zdolaly nástrahy druhé etapy.

Tom s Vojtou dojíždějí do cíle etapy těsně po třinácté hodině. Dříve, než se pořadatelům podařilo vztyčit všechny vlajky a příjezdovou osvětlenou bránu. Deset minut před Tomem s Vojtou přijela Elizabeth Jacinto a pár automobilů.

Elizabethině MANu dnes terén seděl. Kluci neudělali jedinou chybu, ale na její rychlost dnes neměli. Tak to prostě je. Závod je však na úplném začátku a zdaleka nejsou všechny karty rozdány. Zítra je první setkání s písečnými dunami. Minulý rok jsem slyšel pořadatele. Vyprávěli o Tomášově umění řídit v dunách. Přirovnali ho k Stephanu Peterhanselovi. A to je hodně velká pochvala. Celodunové etapy přijdou v Mauretánii. Tam se začne lámat chléb.

Mhamid leží na východě Maroka. Je to poslední obydlené místo před Alžírskou hranicí. Prakticky za bivakem vidíme první duny západní části Sahary. Písek a Sahara. Dvě slova spojená s horkem a pálivým sluníčkem. Nevěřte tomu. Je deset hodin večer. Mám na sobě dvoje kalhoty a půjdu si pro další svetr. Nebudu dbát na to, že mám bundu a čepici. Nebudu dbát na zaprášené kalhoty. Jen boty si svléknu, vyměním ponožky a vlezu do studeného spacáku.

Dobrou noc.

Vojtěch Morávek ml.